Loni se mi podařilo přečíst několik dlouhatánský a místy i pořádně náročných knih: deväťstostranovú buksľu o Georgovi Washigtonovi od Rona Chernowa, šest set hustě popsaných stran o James Madison, rozsáhlý životopis Winstona Churchilla od Andrewa Robertse (ano, mám rád životopisy). Přečetl jsem i pár Dickensových románů (všechny jsou velmi rozsáhlé), Melvillovo veledílo, Bílou velrybu (známou i pod názvem Moby Dick), legendární, velkolepou sérii Roberta Cara o Lyndon Johnsonovi, a nakonec celých tisíc čtyři sta stran Bídníci.

Přestože byly tyto knihy úžasně napsané a rozebírali zajímavá témata, četli se mi těžko, když už pro nic jiného, ​​tak pro jejich délku. Vyrušovali mě i velké strany, malé písmenka a úzké okraje. Chudáků jsem například pro jejich váhu mohl číst pouze vsedě, i to v křesle s opěradly, neboť kniha byla příšerně těžká a neskladná (mohl jsem sáhnout i po elektronické verzi, jak vysvětlím později, ale při klasických dílech většinou upřednostňuji pevnou vazbu, ačkoli se s ní těžší manipuluje).

Čtení Dickense a Huga přináší neskutečný požitek, ale jejich jazyk se natolik liší od toho dnešního, že dají našemu mozku pořádně zabrat. Co se týče zmíněných životopisů, i když nejsou zrovna nejstarší, přinášejí řadu nových informací, alespoň pro ty, kteří ještě dobře neznají danou osobnost či historické období. Snadno odrazují člověka, který není zvyklý vytrvale a soustředěně číst.

Před rokem bych se asi sám zařadil mezi takové lidi. Zkoušel jsem přečíst Washingtonův životopis a po několika stovkách stran jsem to vzdal. S Moby Dickem to dopadlo podobně. Objemné, masité knihy mě lákaly, ale chyběla mi vytrvalost, abych došel až do konce.

Ptáte se, co mi nakonec pomohlo prokousat se přes první objemnou knihu a pokračovat dál? Tehdy jsem si to ještě neuvědomoval. Zřejmě to bylo kombinací více věcí: stanovil jsem si plán a konečně jsem v sobě našel sílu vytrvale obracet stránky. No když jsem nad tím později přemýšlel, uvědomil jsem si pár přirozených pravidel, kterých je dobré se držet. Nedejte se odstrašit starými, dlouhými nebo náročnými knihami. Je to jen dovednost, kterou se v této době smartphonů potřebujeme naučit.

Takto se to podařilo (a stále daří) mně. Snad to pomůže i vám:

1. Vytvořte si plán

Za velkou část mého úspěchu bezpochyby mohou čtenářské projekty, které jsem si vytvořil. Jedním ze stanovených cílů bylo přečíst si životopis každého amerického prezidenta. Dalším bylo přečíst všechny Dickensovy romány (ani jeden z cílů nebyl časově ohraničený, takže jsem vedle toho mohl číst i jiné věci). Přesně určený cíl mi nepochybně pomohl dostat se přes Chernowho Washingtona a Dickensovy rozvláčné a volně na sebe navazující příběhy, které tvoří jeho první román, Paměti Klubu Pickwickovcov.

Zajímá vás nějaká konkrétní oblast? Chcete si přečíst všechny díla oblíbeného autora? Možná jste natrefili na seznam knih, které by si měl každý přečíst. Nechte se inspirovat a vytvořte si vlastní čtenářský plán.

2. Stanovte si, kolik chcete denně přečíst

Na cestě za dosažením plánu si třeba stanovit dílčí cíle. Když jsem si dal za cíl přečíst životopisy přes čtyřiceti čtyř prezidentů (některé mají více dílů), pomohlo mi to vytvořit si celkový obraz. Bohužel, takový velký a vzdálený cíl mě nedokáže motivovat ze dne na den. Vždyť už jen dočítání jediné hrubé knihy dá pořádně zabrat. Věřte mi, životy prezidentů jsou většinou velmi detailně sledovány a zdokumentované.

A tak jsem si kromě toho stanovil ještě menší, lehčí dosažitelný cíl. Před čtením si knihu zvyknu prolistovat, abych zjistil, jak dlouhé má kapitoly. Při Washingtonovi jsem si určil, že chci za den přečíst jednu kapitolu. Když má deset až dvacet stran, dá se to zvládnout. Při delších kapitolách (jako je kouzelné série o Lyndon Johnsonovi) si zvyknu stanovit časový cíl, například číst půlhodiny denně.

Možná mám vedle práci z domu více času na čtení. Nemusím každý den cestovat do práce a mohu si nerušeně vychutnat polední pauzu. Když jste časově vytíženi, věnujte četbě alespoň deset-patnáct minut. Věřte mi, přes hrubé a dlouhé knihy se prokoušete rychleji, než byste čekali a možná zvládnete přečíst i víc, než jste původně plánovali.

3. Pracujte s textem

Při čtení dlouhých či těžkých knih mi velmi pomáhá, když s textem pracuji. Vždy mám po ruce zápisník a tužku. Podtrhuji si jí zajímavosti, a o každé kapitole si v jedné větě shrnu to nejpodstatnější. Při knize Jamese McPherson s názvem Battle Cry of Freedom (Bojový pokřik za svobodu) – klasický příběh o Americké občanské válce – jsem si do poznámek nastínil schéma, která nejlépe vystihovala soustředné kružnice protiotrokársky orientovaných myšlenek Severu. Psát poznámky a podtrhávat se dá i ve čtečce knih. Tam je to (hlavně s poznámkami) trochu komplikovanější, ale určitě to stojí za to.